22/10/2011

…miluju chození…většinou na takové „drobnosti“ člověk přijde, když něco nemůže…tak to bylo i u mě…zjištění přišlo ve chvíli, kdy jsem vlastně moc chodit nemohla. Pořád nějaké bolesti zad a nikdo nevěděl proč (teď trochu přeskočím) Nakonec se z toho vyklubaly nekrózy (odúmrtě) kyčlí, pár operací a zjištění bylo na světě.

Chození mi pomáhá…fyzično dostává zabrat a psychika relaxuje…v Adršpachu nebo Broumovských stěnách není místo pro žabomyší války…člověk se rozhlíží kolem sebe nebo dupe do kopce. Na chvíli zastaví, aby vstřebal tu krásu kolem.

Takové zastavení jsem zažila včera u Obřího kotle na Mumlavě. Nádherný pohled na dravou řeku, která překoná všechno…Druhé zamyšlení přišlo v polovině cesty…není cesty zpět. Člověk prostě MUSÍ dopředu.

A pak přichází kombinace pocitu únavy a pocitu z překonání původně nepřekonatelného…