V polovině devadesátých let, kdy jsem onemocněla, jsme jako pacienti mnoho informací o lupusu neměli. Jen to, co utrousili při vizitách lékaři a pak informace sdílené mezi pacienty. Hodně času jsem trávila v nemocnici, takže se vždycky našel někdo, s kým se daly trable, lupusem přinesené, probrat.

Pak přišlo období těhotenství, mateřská, operace kyčle. A ještě jednou. Těhotenství, mateřská, operace kyčle. A já jsem zjistila, že mi vlastně chybí nějaká vlčí smečka. Vlčice, které by mezi sebou sdílely radosti i smutnění.

Cesta za smečkou byla dlouhá. Vedla přes diskuzi na doktorka.cz (radši bez komentáře, ještě teď mi vstávají vlasy hrůzou)…pokračovala přes tenhle web…přes skupinu na facebooku (vsuvka – doteď je pro mě nepochopitelný, proč se mají někteří lidé potřebu vydávat za jiné lidi, ale to je prostě nevýhoda virtuálních světů)…až po setkání v Ostravě.

Já vím, já vím. Probíhají i jiné sedánky. V různých městech. Ale tyhle, „moje“, jsou pro mě v něčem důležité. Tady jsem totiž našla svoji vlčí smečku…